Orchestrální konkursy ve Spojených Státech

                                                 Thomas Stevens

                                              Brass Bulletin, č. 111, III/2000

 

 

Thomas Stevens odešel ze svého místa prvního trumpetisty v Losangeleské filharmonii v prosinci roku 1999 po 34 letech působení. Mnoho jeho bývalých žáků dnes působí ve známých orchestrech a bývá tedy i členy výběrových komisí.

 

 

 

 Každý symfonický orchestr čas od času vypisuje výběrové řízení na uprázdněná místa ve svém souboru. Zde jsou poznatky z americké praxe.

 

Ve snaze získat uplatnění v orchestrálním světě se uchazeči vystavují značnému stresu a jsou ochotni i k velkým finančním obětem. Ve většině případů toto utkání skončí zaměstnáním nových hudebníků. Dnes ale stále více dochází k tomu, že není vybrán nikdo. Bývalo to dosud považováno za vnitřní věc administrativy orchestru, ale myslím, že je na čase o tomto narůstajícím problému otevřít veřejnou diskusi. Tento článek je přitom založen jak na dlouholeté vlastní zkušenosti autora, tak i na nesčetných oficiálních i neoficiálních debatách s dirigenty, úředníky v orchestrech i hudebníky na všech kompetenčních úrovních. Nikdo z nich není doslova citován, jde o esenci jejich zkušeností.

 

Je to tak jednoduché. „Žádný z kandidátů nedosáhl požadované umělecké úrovně.“ Profesoři hudebních škol naříkají nad nespravedlností, ujišťují, že průměrná úroveň  jejich studentů je vyšší, než kdy před tím, a že by si před dvaceti v odmítnutých kandidátech vybrali i slavné orchestry. Na to ovšem dirigenti replikují, že i v jejich orchestrech je úroveň vysoká, jak nikdy nebyla. Navíc, dodávají, se poměr mezi počty zkoušek a koncertů změnil ve prospěch kvantity koncertů, šéfdirigenti už nemají dost času k tomu, aby vychovávali orchestr a „trénovali“ nováčky – ti musí od první chvíle být zcela samostatní.

 

Dvě z oprávněných stížností kandidátů: Hrají jen několik minut a cítí křivdu, když je po prvním kiksu zastaví. Na poslední chvíli se mění čas nebo pořadí v jakém mají hrát. Mnohé psychicky destabilizuje, když mají vystoupit o hodinu dříve nebo později, než je uvedeno na rozpisu. Argumentuje, že ještě nejste rozehraní? Odpoví vám: Buď budete hrát hned, nebo to pro vás skončilo. Stalo se, že hráč jedoucí taxíkem z letiště, který uvízl v zácpě, dorazil ke konkursu jen o několik minut později – a i přesto odmítli počkat.

 

Překvapivé je, že konkursy orchestrů druhého řádu mívají těžší a rozsáhlejší repertoár, než prestižní soubory. Logicky by to mělo být naopak…

 

Často se porota nemůže jednomyslně shodnout na vítězi – buď se vyhlásí ještě jeden konkurz pro skupinu nejlepších uchazečů, nebo se uskuteční zkouška kandidátů přímo v orchestru, nebo se kandidáti pošlou domů bez jakéhokoli zdůvodňování a celé řízení musí proběhnout znovu od začátku.

 

V proslulých orchestrech se stává, že vyhlášení výsledků bývá odkládáno. Diplomati orchestru mají za úkol v mezidobí zjistit, zda je možno získat nejlepší hráče pro další, „speciální“ přehrávku, která bere v úvahu, že zmíněný hudebník již má místo ve velkém orchestru a na oficiálním konkursu se nemůže prezentovat, protože se obává následků, které by mu z toho vzešly na dosavadním pracovišti, pokud by nehrál ideálně. Tato procedura byla v osmdesátých letech užívána tak často, až se začalo mezi muzikanty šuškat, že šanci má jen ten, kdo bude pozván na „speciální“ část konkursu. Toto tvrzení je sice trochu přehnané, nicméně ukazuje na slabý článek v procesu.

 

Je politováníhodné, když se konkurs uskuteční jen pro zdání a vyhovělo požadavkům odborů. Nepočítá se, že by někdo konkurs vyhrál, nebo je o vítězi rozhodnuto předem. Ze své vlastní praxe mohu hovořit o několika typech takových konkursů naoko. Byl jsem svědkem způsobu výběru sólotrumpetisty Losangelského symfonického orchestru. Přijímací výbor rozhodl, že po konkursu pozve nejméně tři vybrané hráče k další přehrávce a zkouškám v orchestru. Problém ale je, že nakonec se toto pozvání uskutečnilo ještě před konáním konkursu! Při současné úrovni telekomunikací stačilo jen pár hodin, aby se všichni trumpetisté Spojených Států o této kličce dozvěděli a většina z nich ji odmítla. Četní hráči se však přesto konkursu zúčastnili – asi očekávali zázrak.

 

Konkurs byl uskutečněn v říjnu 1998, avšak v době kdy píšu tento článek, není stále místo obsazeno. Tehdy se stal podobný případ i v Chicagském symfonickém orchestru. Ačkoli tam čestně přiznali barvu, pochybnosti o nestranném a spravedlivém rozhodování přesto zůstaly, a ani tady není trumpetista dodnes angažován.

 

Tyto příklady jsou samozřejmě ojedinělé a objektivně můžeme potvrdit korektní průběh výběrových řízení v severoamerických orchestrech. Bylo by scestné si myslet, že se orchestry baví ztrácením času a peněz za fiktivní konkursy. Svědectví některých hudebníků o některých pochybeních jsou však příliš častá.

 

Mnoho orchestrálních hráčů si myslí, že orchestr, ve kterém hrají, je záležitostí pouze jeho titulárního šéfa, nebo úzkého kroužku lidí, kteří určují, kdo bude přijat (a rozhodují o všech ostatních záležitostech). Je to pravda jen do určité míry. Všechny orchestry na světě existují jen díky státním subvencím nebo soukromým sponzorům. Orchestry se v tomto smyslu podobají veřejně prospěšným společnostem, školám, církvím apod. Proto také podléhají zákonodárství určenému tomuto typu nevýdělečných organizací. Kandidáti jsou jednoduše možnými zaměstnanci. Při jejich výběru je tedy potřeba respektovat vládní, federální, regionální a lokální předpisy. Tento systém je natolik strnulý, že se stává důležitějším, než výsledek.

 

Ale abychom byli spravedliví – i přímo při přehrávce může dojít k nespravedlnostem – stává se, když porota sedí za plentou, že má s určitým hráčem domluven nějaký signál, nebo jej přeruší už za malou chvíli, v posledním momentu se změní čas, kdy má kandidát začít hrát apod.

 

Na druhé straně někteří kandidáti přicházejí k přehrávkám připravení, nebo se přihlásí jen proto, aby se naučili hrát na konkursu. Porota tím ztrácí čas. Proto některé orchestry vyžadují předem magnetofonovou nahrávku kandidáta a z nich vybírají, koho pozvou k přehrávce. Pokud se však vyřazený kandidát cítí ukřivděn a dá to najevo, má velkou šanci, že ho administrace, aby se vyhnula možným právním následkům, nakonec přece jen pozve.

 

Komunikace mezi stranami zúčastněnými  na konkursu je lakonická. Vše začíná ve škole – pedagog, byť známý a uznávaný, nevede svého žáka k poznání skutečné praxe. Jaký rozdíl je například v postavení budoucího lékaře či právníka, který má ve svých studijních povinnostech stáže u advokáta, nebo v  nemocnici. Existoval-li by dialog mezi orchestry a konzervatořemi, znalosti o průběhu konkursu, požadované úrovni atd. by se mohly správně přenášet.

 

Položme si teď základní otázku: Co je cílem orchestrální přehrávky? Jsme spíš na olympiádě, kde ve skoku o tyči skončí ti, kteří shodí laťku? A co umění? Proč komise nezhodnotí na závěr konkursu jeho úroveň? I když nebudou uvedena konkrétní jména, uchazeči by z toho mohli mnohé vytěžit. Úroveň konkursů by se v budoucnu jistě zvedla. Bohužel však zřejmě nemůžeme v tomto směru očekávat nějakou změnu, neboť někteří organizátoři konkursů se považují za zvláštní agenty s tajným posláním.

 

V současnosti neexistuje žádné fórum, na kterém by se o nastíněné problematice mohlo diskutovat. Hráči, kteří se cítí ukřivděni, si raději písemně nestěžují, protože se obávají, že by pak už nikdy v žádném orchestru nenašli uplatnění. Profesní odborové organizace k tomu mlčí. Konzervatoře otázku konkursů ignorují, podceňují své žáky k plnění studijních povinností, ale v problému o němž zde mluvím, jsou jejich žáci nuceni s zorientovat zcela sami. Tento systém, jak vidíme, je třeba změnit.

 

Severoamerické orchestry, jakékoli úrovně, nepřijímají kritiku zvenčí. Hudebníci si jistě vzpomenou na skandál Günthera Schullera v 70. letech (jednoho z největších postav žesťové školy, bývalého hornisty v Metropolitní opeře, skladatele, spisovatele, později prezidenta jedné z nejlepších konzervatoří) – obrátil se na studenty orchestrální třídy na Tanglewoodském institutu a vybídl je, aby tváří v tvář převládajícímu negativnímu myšlení svých budoucích orchestrálních kolegů neztráceli optimismus a nadšení pro hudbu. Ačkoli podle pozorovatelů bylo Schullerovo stanovisko oprávněné, dostalo se mu nevybíravých osobních útoků a byl napaden v tisku.

 

Dnes se každý hudební aspekt stává globálním a hudebníci na celém světě mají v hledání dlouhodobých úvazků stejné problémy. Proto by měli vědět, jak to chodí v jiných zemích – doufejme, že můj článek podnítí vznik dalších svědectví z jiných zemí a Brass Bulletin se stane diskusní tribunou.

 

 

© World copyright by Brass Bulletin, P.O. Box 12, CH – 1674, VUARMARENS/Switzerland. S laskavým svolením redakce přeložil pro své žáky Marcel Štroncer. Každá další reprodukce je bez zvláštního svolení redakce zakázána.